PODNIKOVÁ EKONOMIKA

Kurz Podniková ekonomika je určen pro studenty bakalářských oborů VSRR. Jedná se o studijní materiál, který je zaměřen na vybrané tematické celky, které tvoří nosnou konstrukci základů ekonomiky podniků. Předkládaný studijní materiál obsahuje inovované studijní materiály vyplývající z legislativních změn a tvoří základ studijních materiálů, které by studenti měli zvládnout při studiu tohoto předmětu.

Kurz je rozložen do 6 dílčích tematických celků, které jsou pro jednoduchost prezentovány formou 1 scorm balíčku. Jednotlivé tematické celky však tvoří samostatné kapitoly z oblasti podnikové ekonomiky a lze je proto studovat i odděleně ve vazbě na harmonogram studia a probíraná témata. 

Jednotlivé tematické celky jsou logicky uspořádány do dílčích subkapitol. Teoretické přistupy jsou v některých případech doplněny o praktické ukázky aplikace teorie směrem k praxi.

V závěru každého tematického celku jsou uvedeny otázky, které slouží k procvičení studijních materiálů. Součástí tematických celků je rovněž test znalostí, který obsahuje otázky s možností výběru odpovědi (multiple choice - jedna nebo více správných odpovědí), nebo otázky pro určení správnosti výroku, příp. kombinace obou variant.

1. Tematický celek - Podnik jako jednotka národního hospodářství, právní formy podnikání

PŘEDSTAVENÍ KAPITOLY

Základní koncepce 1. tematického celku spočívá ve vymezení podniku jako základní jednotky národního hospodářství. Z hlediska podniku jsou nejprve vymezeny základní pojmy související s podnikatelskou činností, jako jsou podnik, podnikání, podnikatelské subjekty, obchodní majetek a to zejména v návaznosti na Zákon o obchodních korporacích a Občanský zákoník, včetně aktuálních změn. Součástí je rovněž problematika životního cyklu podniku a typologie podniků z různých úhlů pohledu.

PODNIK JAKO ZÁKLADNÍ JEDNOTKA NÁRODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ

Definice podniku legislativně vychází ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v § 502 definuje obchodní závod následovně: „Obchodní závod (dále jen "závod") je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu“.

Podnik je základní jednotkou národního hospodářství a lze jej charakterizovat jako subjekt s vlastní ekonomickou, technickou a právní samostatností.  

Z ekonomického hlediska pak existuje řada přístupů k vymezení pojmu podnik. Mezi základní definice je možné uvést interpretaci následujících autorů:

Rosochatecká a kol. (2015) definuje podnik jako základní jednotku společenské výroby, která je charakteristická určitými znaky, rozhodujícími pro utváření ekonomického systému. Žídková a kol. (2011) označuje podnik jako základní článek ekonomiky, jehož hlavní funkcí je produkovat statky nebo služby určené k prodeji na trhu, jako seskupení výrobních činitelů (přírodních zdrojů, práce a kapitálu), které bylo vytvořeno pro hospodářský, zpravidla výdělečný účel. Podnik považuje také za základní organizační jednotku společenského systému, která je určena soustavou prvků – tj. lidmi, výrobními prostředky – a jejich vzájemnými vazbami, v nichž se realizují výrobně-ekonomické cíle podniku.

Synek (2011) nahlíží na podnik jako na kombinaci výrobních činitelů, s jejichž pomocí chtějí vlastníci podniku dosáhnout konkrétních cílů.

Funkce podniku

Funkce, které podnik při svém fungování plní, je možné rozdělit ve své podstatě do 3 základních kategorií (Rosochatecká a kol., 2014):

  1. Funkce spojené s výrobní základnou a činností podniku - výrobní, vědeckotechnická (zahrnující funkci investorskou), organizátorská
  2. Funkce spojené s hospodářskými vztahy - ekonomická – podnikatelská, obchodní, finanční
  3. Funkce spojené s řízením a správou podniku - řídící, sociální

 

Výrobní funkce představuje základní příčinu vzniku a trvání podniku, tj. výroba výrobků, poskytování služeb v návaznosti na cíle podniku.

Vědeckotechnická funkce souvisí s neustálou potřebou inovace výroby, podmíněnou soustavným zaváděním výsledků výzkumů a vývoje do praxe, včetně motivace pracovníků k rozšiřování těchto aktivit. Součástí této funkce je rovněž funkce investorská, která zajišťuje neustálou obnovu  a rozšiřování hmotného majetku v podniku.

Organizátorská funkce podniku vyplývá z nutnosti zajištění fungující organizace výroby, pracovních a technologických operací podniku a rovněž jeho dynamického rozvoji, při respektování řady faktorů vnitřního i vnějšího prostředí.

Ekonomická funkce je představována hodnotovým vyjádřením vztahů, kdy snahou podniku je vyrábět výrobky či poskytovat služby s minimálními náklady, přijatelnou cenou pro kupujícího a s cílem dosažení maximalizace zisku. V rámci této funkce je pak možné ještě rozlišit funkci podnikatelskou, obchodní a finanční. Výše uvedené funkce ve své podstatě souvisí se zajištěním konkrétních činností v podniku. Základem podnikatelské funkce je takový způsob hospodaření, kdy jsou zhodnoceny všechny použité zdroje a je dosaženo dokonalého uspokojení potřeb. Tato funkce je velmi úzce spojena s další funkcí podniku – obchodní, v rámci které dochází k optimalizaci dodavatelsko-odběratelských vztahů podniku. Finanční funkce podniku má pak za úkol soustředění finančních prostředků podniku plynoucích z realizace výrobků a služeb, jejich použití na úhradu spojených nákladů, včetně tvorby a použití hospodářského výsledku.

Cíle podniku

Již při založení podniku by měly být definovány podnikové cíle, které ve své podstatě definují to, čeho by chtěl podnik při svém fungování dosáhnout. Struktura podnikových cílů je závislá zejména na stanoveném poslání podniku, velikosti a právní formě podniku (Šiman a Petera, 2010).  Stanovení cílů rovněž přispívá k formulaci podnikové strategie, která určuje směřování podniku do budoucna.

Mezi primární cíle podniku určitě patří maximalizace bohatství vlastníků podniku, resp. maximalizace tržní hodnoty podniku. Jedná se o cíl většiny podniků, kdy výnos pro vlastníky může být získán dvojím způsobem -  buď vyplacením dividend nebo v podobě tržní ceny akcií.

Jako příklady obecných cílů, bez určení priorit, pak Šiman a Petera (2010) uvádí:

  • zvýšení tržní hodnoty podniku,
  • vybudování podniku, který bude živit budoucí generace zakladatele
  • získání nadstandartní životní úrovně
  • zvýšení tržního podílu
  • pokračování v rodinné tradici
  • a další

 

V praxi však není možné, aby se podniky soustředily pouze na jeden cíl a tak jsou často vytvářeny různé podnikové cíle, které je žádoucí rozdělit do určitých skupin. Nejčastější hlediska, která jsou využívána pro třídění cílů, jsou následující:

  • zájmové skupiny
  • význam cílů
  • časové hledisko
  • rozsah cílů
  • vztah mezi cíli
  • a jiné

 

Cíle podle zájmových skupin

Toto členění vychází z nutnosti respektovat při stanovování jednotlivých cílů odlišnost jednotlivých zájmových skupin – vlastníků, manažerů, zaměstnanců a dalších osob spojených s podnikem.

  • cíle vlastníků – růst tržní hodnoty podniku (obvykle delší časový horizont)
  • cíle manažerů – např. dosahování zisku či zvyšování benefitů (kratší časový horizont)
  • cíle zaměstnanců – např. růst mezd
  • cíle dalších osob – například u dodavatelů – vyšší cena dodávek, snížení doby splatnosti; u odběratelů – dosažení nízkých cen výstupů, odklad plateb……

 

Cíle dle významu (priorit)

  • primární cíle – za vrcholový cíle je v současné době považována maximalizace tržní hodnoty podniku
  • podřazené – jedná se o cíle, které podporují dosažení cíle primárního. Musí proto splňovat určité požadavky: musí být měřitelné, musí mít stanovený termín splnění, odpovědnou osobu, musí být časově rozlišeny.
    • např. zavedení nového výrobku, dodržení plánovaného hospodářského výsledku, zvýšení podílu na trhu aj.

Cíle podle rozsahu

  • neomezené
  • omezené

Cíle podle časového hlediska

  • dlouhodobé – také označované jako globální cíle podniku obvykle odráží a naplňují samotnou misi podniku a rovněž definují směr, kterým se chce podnik v budoucnu ubírat.
  • krátkodobé – také označované jako operativní, jsou obvykle zaměřené na konkrétní hodnoty v kratším časovém horizontu.

Cíle podle jejich vzájemného vztahu

Cíle podniku se mohou vzájemně doplňovat, ale mohou být rovněž ve vzájemném rozporu, či zcela bez vazby. Dle tohoto hlediska tedy rozlišujeme cíle:

  • komplementární – jedná se o cíle, které se vzájemně doplňují
  • konkurenční – jedná se o cíle, které si vzájemně konkurují
  • protikladné – takové cíle, kdy splnění jednoho cíle vylučuje splnění druhého
  • indiferentní – cíle, které mezi sebou nemají žádnou vazbu

Při stanovování cílů podniku je v praxi často využívána metodika SMART/SMARTER. Jedná se o analytickou techniku, kdy každý z navrhovaných cílů musí být specifický, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově sledovatelný.

Okolí podniku/podnikatelské prostředí

Každý podnik se vyskytuje v určitém prostředí, je obklopen vnějším světem. Okolí podniku představuje vše, co se vyskytuje za jeho „hranicemi“, jako sociálně ekonomického a technického systému, co podnik ovlivňuje a naopak, co podnik může do určité míry ovlivnit sám (Synek a kol., 2002).

Pro vymezení okolí podniku je důležité definovat jeho jednotlivé prvky, které jsou následující:

  • Geografické
  • Politické a právní
  • Ekonomické
  • Technologické
  • Sociální
  • Ekologické
  • Etické
  • Kulturně historické
  • Geografické okolí
    • Toto okolí do značné míry předurčuje nároky podniku na jeho logistiku, tj. řízení materiálových a výrobkových toků. K tomuto prvku se rovněž přihlíží při volbě lokalizace podniku – viz. Podnikatelský záměr.
  • Politické a právní okolí
    • Mocenské zájmy ovlivňují podnikatelkou činnost každodenně, kdy v důsledku prosazování politiky aktuálně vládnoucí strany/vládnoucích stran, dochází k vlivu na samotné podniky ať už prostřednictvím státní nebo obecní politiky.
    • Právní okolí, respektive vytvořený právní rámec podnikání je závazný pro všechny podnikatelské subjekty a samozřejmě ovlivňuje všechny podnikové činnosti.
  • Ekonomické okolí
    • Má pro podnik zásadní význam, protože z něj získává výrobní faktory a kapitál a zároveň zde uplatňuje své výrobky a služby. Ekonomické okolí je ovlivněno celkovou hospodářskou situací a dynamikou dané země, které mají vliv na podnikové chování a rozhodování. Mezi faktory, které ekonomické okolí ovlivňují, je možné zahrnout následující:
      • Dostupnost a ceny výrobních faktorů – rozvoj logistiky a nové technické i technologické trendy vedou ke snižování pracnosti a zvyšování produktivity práce.
      • Daňová zátěž podniků – její výše a konstrukce významně ovlivňují chování podniků. Rovněž velikost poptávky a rozhodování spotřebitele je vázána na sazby daní, zejména pak daň spotřební a daň z přidané hodnoty.
      • Hospodářský růst, měnový a devizový vývoj – vývoj makroekonomických veličin je velmi úzce spojen s podnikatelskou činností. Míra inflace (vliv na cenu výrobních faktorů, velikost poptávky, koupěschopnost zákazníků, investiční rozhodování), devizové kurzy (rizika spojená s mezinárodním obchodem)i hospodářský růst významně ovlivňují rozhodování podniku.
      • Odběratelé, dodavatelé a finanční instituce- jejich nákupní chování a rozhodování
  • Technologické okolí
    • Technické a technologické pokroky jsou základem pro dosažení lepších ekonomických výsledků. Mají rovněž své stinné stránky, mezi které lze zařadit snižování potřeby lidské práce a s tím související sociální dopady, negativní vliv na životní prostředí.
  • Sociální okolí
    • Sociální okolí má pro podnik velmi důležitý význam ve smyslu vnímání jeho činů samotnou společností. Podnik by neměl při své činnost zapomínat na její důsledky pro společnost a být tak prospěšný nejen sobě, ale také společnosti. Tyto dvě oblasti lze však jen velmi těžce dosáhnout zároveň, jelikož snaha dosažení zisku je pro vlastníky a manažery podniku vždy nejdůležitější. Podnik by tak měl dosahovat určitého kompromisu mezi oběma tyto zájmy.
  • Ekologické okolí
    • Ekologické zájmy se v současné době dostávají do stále větší pozornosti podniků. Ekologické požadavky na výrobu upravuje řada právních norem, které musí podniky respektovat.
  • Etické okolí
    • Dodržování podnikatelské etiky a základních etických principů v podnikatelském prostředí (poskytování pravdivých informací, korektní chování, dobré služby, dodržování pravidel hospodářské soutěže a další) přispívá k dobrému jménu podniku. Nastavení etiky však souvisí s celkovým vnímáním hodnot ve společnosti a rovněž tím, co společnost považuje za správné.
  • Kulturně historické okolí
    • Je dáno celkovou úrovní vzdělanosti a kulturou obyvatelstva a vytváří předpoklady pro ekonomický rozvoj.

PODNIKATEL DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Obdobně jako pojem podnik, tak i podnikatel je vymezen Občanským zákoníkem. Za podnikatele je považována osoba, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (§ 420 zák. č. 89/2012 Sb.). Podle ustanovení § 421 odst. 1 a 2 se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

Za podnikatele lze považovat osobu z tuzemska i zahraniční, osobu fyzickou i právnickou, která provozuje činnosti svým jménem, na vlastní odpovědnost a je:

  • zapsána v obchodním rejstříku, nebo
  • podniká na základě živnostenského oprávnění, nebo
  • podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění nebo
  • je to fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštních předpisů.

ZÁKLADNÍ RYSY PODNIKATELSKÉ ČINNOSTI

Pojem podnikání lze charakterizovat prostřednictvím základních rysů podnikatelské činnosti, které lze vymezit následovně:

  • dosahování zisku, tedy přebytku výnosů nad náklady

Zisk je dosahován uspokojováním potřeb zákazníků, kdy je nejdůležitějším zájmem podnikatele zákazník, jeho přání a potřeby, zájmy, požadavky, preference atd. Je základním motivem podnikání.

  • nutnost čelit riziku

Potřeby zákazníků uspokojuje podnikatel svými výrobky či službami prostřednictvím trhu, kde musí čelit riziku. K jeho eliminaci pak přijímá takovou strategii a politiku, která jej snižuje na přijatelnou úroveň. Všeobecně lze u podnikatelských subjektů konstatovat, že se snaží úroveň rizika minimalizovat, přičemž míra přijatelnosti rizika závisí na řadě faktorů (okolní prostředí a jeho dynamika, předmět podnikání, osobní preference podnikatele a jiné).

  • vklad kapitálu

S počátkem každé podnikatelské činnosti je spojena potřeba vložení kapitálu, ať už jde o kapitál . Velikost potřeby kapitálu je dána zejména předmětem podnikání, jeho rozsahem a kapitálovou náročností.

  • zhodnocování kapitálu/zvyšování hodnoty firmy

Zhodnocování kapitálu (zejména vlastního kapitálu), který byl do podnikání vložen, je snahou každého podnikatele. V tomto duchu lze konstatovat, že získávání cizího kapitálu je pouze určitým prostředkem pro zhodnocení kapitálu vlastního. Zhodnocování kapitálu vede ke zvyšování hodnoty firmy, přičemž tento může být způsoben nejen zhodnocením kapitálu, ale rovněž zlepšujícím se postavením firmy na trhu.

Dle vymezení NOZ je podnikání charakterizováno následovně:

  • podnikání je samostatný výkon výdělečné činnosti na vlastní účet a odpovědnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.
  • podnikáním nelze rozumět příležitostně, ojediněle či nahodile vykonávanou výdělečnou činnost (např. příležitostně prodané přebytky ze zahrádky),
  • není jím činnost, při níž osoba nevystupuje vlastním jménem, ale jménem někoho jiného,
  • podnikáním není činnost, které chybí znak dosahování zisku.

CHARAKTERISTIKA OBCHODNÍHO MAJETKU

Od 1. 1. 2014 byl pojem obchodní majetek nahrazen pojmem MAJETEK = souhrn všeho, co osobě patří (dle NOZ). Pro daňové účely je pak obchodní majetek vymezen a upraven následující legislativou:

  • pro poplatníky daně z příjmů v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP”) - obchodním majetkem poplatníka daně z příjmů fyzických osob se pro účely daní z příjmů rozumí část majetku poplatníka, o které bylo nebo je účtováno anebo je nebo byla uvedena v daňové evidenci. Dnem vyřazení určité složky majetku z obchodního majetku poplatníka se rozumí den, kdy poplatník o této složce majetku naposledy účtoval nebo ji naposledy uváděl v daňové evidenci.
  • pro plátce DPH v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH”) - obchodní majetek = souhrn majetkových hodnot, který slouží nebo je určen osobě povinné k dani k uskutečňování ekonomických činností a o kterém je tato osoba povinna účtovat nebo jej evidovat

 

Jmění tvoří souhrn majetku a dluhů, majetek je pak souhrnem všeho, co osobě podnikatele patří.

PODNIKATELSKÉ SUBJEKTY

Podnikatelským subjektem mohou být:

  • fyzické osoby (FO) – je to občan, který má jméno a příjmení; u FO je vymezena právní osobnost (vzniká narozením, zaniká smrtí) a svéprávnost (vzniká dosažením věku 18 let, sňatkem či emancipací na základě povolení soudu u osob starších 16 let);
  • právnické osoby (PO) – jsou ustanoveny vybranými paragrafy Občanského zákoníku i Zákona o obchodních korporacích.

 

PRÁVNICKÉ OSOBY

PO jsou vymezeny především Novým občanským zákoníkem (NOZ) a zákonem O obchodních korporacích (ZOK). NOZ nedefinuje PO z hlediska jejich právní formy, ale uvádí tři skupiny právnických osob:

  • korporace – (corpus = tělo); jedná se o propojení společníků nebo členů (tzv. osobní složky); v rámci korporací NOZ dále rozlišuje: obchodní korporace, spolky (od 1. 1. 2014 se občanská sdružení považují za spolky) a ostatní (např. společenství vlastníků jednotek)
  • fundace – základem nadace je majetek určený k určitému účelu; v rámci fundací NOZ dále rozlišuje: nadace a nadační fondy;
  • ústavy – představují propojení osobní i majetkové složky; jedná se např. o obecně prospěšné společnosti (tzv. zapsané ústavy).

Zákon O obchodních korporacích (zák. č. 90/2012 Sb.) uvádí typologií PO dle schématu č. 1:

 

Na základě nové právní situace, která nastala k 1. 1. 2014 (ve vazbě na NOZ a ZOK), došlo k mnohým úpravám vztahujícím se k obchodním korporacím. Jedná se zejména o:

  • zvýšení smluvní svobody pro práva a povinnosti společníků a fungování orgánů OK
  • zvýšení ochrany věřitelů při úpadku OK
  • zvýšení odpovědnosti členů orgánů za výkon funkce
  • zvýšení prostoru pro vliv společníků na fungování OK
  • nahrazení absolutních zákazů širokou informační povinností
  • vyšší transparentnost u akciových společností
  • uvolnění regulace u společnosti s ručením omezeným

Z hlediska OK tak dochází k určitému ztížení v jejich vymezení, kdy určité části jsou upraveny NOZ a jiné pak ZOK. Bližší přehled aplikací jednotlivých ustanovení NOZ a ZOK, včetně jejich vazby na PO a OK uvádí následující tabulky:

TYPOLOGIE PODNIKŮ

V praxi se vyskytuje celá řada možných typologií podniků, které vždy zohledňují vybraná kritéria třídění. V následujícím textu je pozornost věnována pouze vybraným typologiím podniků, které mají bližší vztah k tematickým celkům předmětu Manažerská ekonomika.

Podle předmětu činnosti jsou podniky členěny na:

  • výrobní podniky (průmyslové, zemědělské, stavební)
  • obchodní podniky (vývozní, dovozní, maloobchod)
  • dopravní a spojové (železniční, automobilové, pošta)
  • peněžní (banky, spořitelny, pojišťovny)
  • podniky služeb (sociální, poradenské).

Podniky podle úrovně vztahů mezi náklady a výnosy jsou členěny na:

  • výdělečné (podniky zpravidla dosahují zisku, neboť výnosy převyšují náklady)
  • svébytné (výnosy a náklady dosahují přibližně stejné úrovně)
  • příspěvkové (náklady převyšují výnosy a proto je pro chod podniku nezbytně nutné doplnit finanční zdroje o zdroje příspěvkové).

Forma vlastnictví kapitálu definuje podniky:

  • státní
  • soukromé
    • společné - obchodní korporace (veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost apod.)
    • podnik jednotlivců - živnosti (živnosti ohlašovací a koncesované).

Dalším pro praxi velmi významným kritériem při typologii podniků je velikost. Novela zákona o účetnictví (platná od 1. 1. 2016) zavádí tzv. kategorizaci účetních jednotek. Tato kategorizace účetních jednotek je odvozena od stanovených kritérií k rozvahovému dni (důležité je dosažení/překročení alespoň dvou ze tří kritérií):

  • hodnota aktiv – rozumí se jimi aktiva celkem, tj. úhrn aktiv zjištěný z rozvahy v ocenění upraveném o rezervy, opravné položky a odpisy majetku (NETTO hodnota),
  • čistý obrat – posuzuje se roční úhrn čistého obratu, tj. výše výnosů snížená o prodejní slevy, dělená počtem započatých měsíců, po které trvalo účetní období, a vynásobená dvanácti,
  • průměrný počet zaměstnanců – průměrný přepočtený evidenční počet zaměstnanců podle metodiky Českého statistického úřadu.

Pokud ve dvou po sobě jdoucích rozvahových dnech účetní jednotka (nebo skupina účetních jednotek) překročí nebo přestane překračovat dvě hraniční hodnoty, změní od počátku bezprostředně následujícího účetního období kategorii účetní jednotky (nebo skupinu účetní jednotky). Konkrétní hodnoty pro jednotlivá kritéria kategorizace účetních jednotek uvádí tabulka 1.

Tab 1 – Kategorizace účetních jednotek

Zdroj: Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví (§1b)


S kritériem velikosti podniku obdobně pracuje např. Evropská Komise, která v rámci Nařízení Komise ES č. 800/2008 vymezila malé a střední podnikání takto:

  • malé a střední podnikatele lze definovat podle 3 kritérií:
    • počet zaměstnanců (méně než 250)
    • roční obrat (nepřesahuje 50 mil. EUR) nebo bilanční suma roční rozvahy (nepřesahuje 43 mil. EUR)
  • malé podniky vymezuje směrnice takto:
    • počet zaměstnanců (méně než 50)
    • roční obrat nebo bilanční suma rozvahy (do10 mil. EUR)
  • drobní podnikatelé dle směrnice:
    • počet zaměstnanců (méně než 10)
    • roční obrat nebo bilanční suma rozvahy (do 2 mil. EUR)

 

Vedle velikosti, druhu a předmětu činnosti lze typologii podniků určovat prostřednictvím právní formy podnikání. Stručnou charakteristiku právních forem uvádí tabulka 2.

 

Tab 2 – Charakteristika právních forem podnikání

Zdroj: vlastní pracování, 2017

ŽIVOTNÍ CYKLUS PODNIKU

Život podniku je na jeho počátku ohraničen založením a vznikem, na konci stojí zrušení podniku a jeho zánik. Život podniku je zpravidla vymezen 5 fázemi: vznik a založení, růst, stabilizace, krize, zrušení a zánik. Každá fáze života podniku má své specifické rysy, které se promítají do velikosti příjmů a výdajů, velikosti aktiv, počtu zaměstnanců apod.

Životní cyklus podniku nelze charakterizovat jen z pohledu toku příjmů a výdajů, z pohledu tvorby hodnoty či konkurence, ale také z pohledu nároků na řízení podniku.

Jak uvádí Kislingerová a kol. (2007), základním strategickým cílem všech manažerů je udržovat firmu co nejdéle ve fázi mimořádného, resp. podstatného růstu, popř. ve fázi zralosti. Jednotlivé fáze jsou určeny nejen samotnou výkonností podniku, ale i celkovým vývojem makroekonomického prostředí, jakož i tendencemi odvětví, ve kterém se podnik pohybuje.

V ekonomické literatuře lze nalézt celou řadu modelů životního cyklu (viz např. Kislingerová, 2007; Synek 2002; Srpová, Řehoř a kol., 2010 a další).

Základní stádia životního cyklu naznačuje schéma 2, které vychází z modelu životního cyklu publikovaného Millerem a Friesenem v roce 1984.

 

Schéma 2 – Životní cyklus podniku

Počáteční fázi vývoje (založení, růst) podniku zpravidla charakterizuje vyšší potřeba finančních prostředků, které předpokládají řadu investic v rámci podnikových činností. To se promítá do vyšší potřeby finančních prostředků právě vlivem vyšších počátečních investic. Proto je tato etapa životního cyklu nazývána „obdobím hladu“ (viz např. Kislingerová, 2007). Finanční zdroje (viz kapitálová podstata podniku) využívané často v této fázi životního cyklu představují úvěry, soukromý kapitál investorů (vlastníků), venture kapitál (rizikový kapitál). Počáteční fáze životního cyklu s sebou zpravidla nese i vyšší míru rizika, nižší konkurenci a často i záporný výsledek hospodaření.

Fázi růstu věnují ekonomové značnou pozornost. Někteří ji charakterizují z pohledu zdrojů financování ve vazbě na možnosti získávání a zhodnocování kapitálu, jiní z pohledu nároků na řízení a rozhodování.

Srpová, Řehoř a kol. (2010) uvádí, že mezi nejznámější modely růstu podniku patří model Greinera a model Churchilla a Lexisové.  Zatímco Greinerův model vychází z přesvědčení, že problémy podniků více vycházejí z minulých rozhodnutí než ze současných událostí tržní dynamiky, model Churchilla a Lexisové jej dále rozvíjí na základě výzkumu malých podniků o faktory selhání podniku. Tyto faktory jsou rozděleny na faktory související s firmou a faktory související s vlastníkem. Mezi faktory na straně firmy byly zařazeny: finanční zdroje včetně hotovosti a cizího kapitálu, personální zdroje (počet a kvalita na úrovni managementu a personálu), systémové zdroje (informace, plánování, kontrola) a obchodní zdroje (podíl na trhu, vztahy s dodavateli, výrobní a distribuční cesty, technologie, pověst firmy). Faktory na straně vlastníka jsou: vlastníkovy osobní a podnikatelské cíle, schopnost vlastníka zabývat se provozními činnosti (marketing, inovace, výroba, řízení distribuce), vlastníkova manažerská schopnost a ochota delegovat odpovědnost a řízení aktivit, vyrovnání obchodních a osobních cílů (strategická schopnost vidět dál, vyrovnávat silné a slabé stránky). V průběhu stádií vývoje podniku (Tab 3) se mění důležitost jednotlivých faktorů.

Tabulka 3 – Vývojová stádia

Názorný přehled stádií růstu a jejich charakteristik uvádí schéma 3.

 

Schéma 3 – Stádia růstu podniku

Přechod do fáze stabilizace by měl s sebou nést růst konkurence, významný nárůst příjmů, zvyšující se výsledek hospodaření a určitou provozní historii. Kislingerová (2007) označuje toto období za období, ve kterém podnik dosáhl optimální velikosti s ohledem na tržní příležitosti za období, ve kterém je typická rovnost odpisů a investic. Zároveň se jedná o takovou etapu, v níž podnik bývá schopen krýt své aktivity bez nároků na další zdroje.

Dochází-li ve fázi stabilizace k poklesu příjmů avšak bez poklesu výdajů, přechází podnik do fáze krize. Jendou z cest řešení problémů jsou opatření sanace, kterými lze odvrátit přechod do poslední fáze životního cyklu (proces zániku podniku ať už s likvidací či bez likvidace).

Opatření sanace jsou považována za formu tzv. mimořádného financování, které je nezbytné při klesajícím či záporném výsledku hospodaření.

Pro fázi sanace je zásadní rozhodnutí o jednotlivých podnikových činnostech a jejich perspektivitě. Proto zpravidla v této fázi dochází k organizačním, personálním, technologickým či jiným změnám.

Pokud se podnik ocitl v situaci, při které nelze uvažovat o záchraně podniku v jeho dosavadní podobě, nastává pro podnik tzv. období transformace. Pokud manažeři či vlastníci rozhodnou, že podnik ukončí svoji činnost, dostává se podnik do fáze likvidace nebo konkurzu.  Kislingerová (2007) uvádí, že na základě očekávaných zisků podniku se rozhoduje o tom, zda je pro vlastníky výhodnější pokračovat v činnosti podniku (s menšími či většími změnami v podnikových procesech) nebo naopak, za je výhodnější podnik zlikvidovat. Prakticky se toto rozhodnutí podkládá například oceněním podniku na základě některých výnosových oceňovacích metod nebo porovnáním s hodnotou, kterou by bylo možné likvidací získat. Pokud je likvidační hodnota podniku vyšší než hodnota podniku vypočítaná nějakou výnosovou metodou, je zřejmé, že vlastníci by měli podnik zlikvidovat. V rámci zpeněžení lze analyzovat závislost hodnoty podniku na očekávaných budoucích ziscích. Zatímco velikost dlouhodobého majetku je v případě likvidační hodnoty nezávislá na velikosti zisku (je odvozena od ceny, za kterou lze majetek zpeněžit), za předpokladu pokračování podniku vykazuje hodnota dlouhodobého majetku rostoucí tendenci v závislosti na očekávaných ziscích do té doby, dokud nedojde k plnému využití výrobní kapacity. Vzhledem k tomu, že goodwill odráží schopnost podniku generovat zisk využíváním stálých aktiv, je zřejmá jeho rostoucí tendence ve vazbě na očekávání budoucích zisků. 

OTÁZKY K I.TEMATICKÉMU CELKU

  1. Definujte podnik, jeho podstatu.
  2. Jaké jsou hlavní rysy podnikatelské činnosti?
  3. Jak jsou definovány podnikatelské subjekty -právnické osoby, dle Nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích?
  4. Podle jakých hledisek můžeme členit podniky?
  5. Každý podnik prochází jednotlivými fázemi životního cyklu. Tyto fáze popište a uveďte, jaká je jejich vazba k základním cílům podniku (k maximalizaci zisku a růstu hodnoty).
  6. Za jakých podmínek je žádoucí přijmout rozhodnutí o likvidaci podniku?

Cíle podniku:

  • a) navazují a upřesňují poslání a vizi
  • b) představují důvody pro zahájení podnikání
  • c) představují předpokládaný rozsah podnikání
  • d) definují přínos podnikání pro podnikatele

Malý podnik je definován jako:

  • a) Podnik s méně než 300 zaměstnanci a ročním obratem nižším než 10 milionů EUR
  • b) Podnik s méně než 50 zaměstnanci a ročním obratem nebo sumou aktiv nižším než 10 milionů EUR
  • c) Podnik s méně než 100 zaměstnanci a sumou aktiv nižší než 43 milionů EUR
  • d) Podnik s méně než 10 zaměstnanci a sumou aktiv nižší než 2 miliony EUR

Za výdělečný podnik je označován takový podnik, pro jehož vztah mezi náklady a výnosy platí:

  • a) Výnosy = náklady
  • b) Výnosy ≥ náklady
  • c) Výnosy ≈ náklady
  • d) Výnosy > náklady

Vyberte správnou definici obchodního majetku, dle platné právní úpravy:

  • a) souhrn veškerého majetku, který patří podnikateli a slouží k podnikání
  • b) souhrn všeho, co osobě patří
  • c) souhrn pohledávek a závazků, které patří podnikateli a slouží k podnikání
  • d) souhrn veškerého majetku sníženého o hodnotu závazků

Nový občanský zákoník definuje následující skupiny právnických osob:

  • a) korporace, spolky, ústavy
  • b) fundace, korporace, nadace
  • c) korporace, fundace, ústavy
  • d) fundace, ústavy, obecně prospěšné společnosti

Kontrolním orgánem veřejné obchodní společnosti je:

  • a) jednatel
  • b) komplementář
  • c) společníci
  • d) představenstvo

Statutárním orgánem komanditní společnosti je:

  • a) jednatel
  • b) komplementář
  • c) společníci
  • d) představenstvo

Vyberte správné tvrzení o definici podnikání:

  • a) podnikání je soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem na vlastní účet a odpovědnost, vlastním jménem, za účelem dosažení zisku
  • b) příležitostný prodej je podnikáním ve smyslu občanského zákoníku
  • c) podnikáním není činnost, které chybí znak zisku
  • d) podnikáním není činnost provozovaná na základě živnostenského právnění

2. Tematický celek - Majetková podstata podniku

PŘEDSTAVENÍ KAPITOLY

Kapitola je věnována majetkové podstatě podniku. Jsou představeny jednotlivé druhy majetku, používané v podniku a provedena jejich krátká charakteristika. Pozornost je věnována také odpisování dlouhodobého majetku, konkrétně metodám účetních a daňových odpisů, včetně jejich právní úpravy. Samostatnou kapitolu pak tvoří problematika oceňování majetku a změny v účetních výkazech k roku 2016, které se majetkové struktury podniky dotýkají.

CHARAKTERISTIKA MAJETKOVÉ PODSTATY PODNIKU

Všechny vnitropodnikové činnosti jsou v průběhu životního cyklu podniku realizovány s využitím majetku podniku. Majetek je do podniku pořizován za účelem zajištění ekonomicky efektivní výroby či poskytování služeb. Velikost majetku v podniku je ovlivněna celou řadou faktorů, mezi které patří např. předmět podnikání ve vazbě na odvětví, velikost výrobní kapacity a stupeň jejího využití, výrobní program, technická náročnost, obrat aktiv atd. Z pohledu účetních výkazů (rozvahy) se jedná o majetek podniku neboli aktiva, která představují konkrétní majetkové složky (dlouhodobý majetek – budovy, stroje, pozemky, licence, software atd. a dále oběžný majetek – zásoby, pohledávky, peněžní prostředky, krátkodobý finanční majetek).

Majetek podniku je definován i v platné legislativě. Je částečně vymezen Občanským zákoníkem a dále je pak upřesněn příslušnými zákony ve vztahu k účelu vymezení majetku. Od roku 2014 (zrušení Obchodního zákoníku) byl pojem obchodní majetek nahrazen pojmem majetek. Majetek tvoří souhrn všeho, co osobě patří (§ 495 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Obchodní majetek je vymezen pro daňové účely, a to:

  • pro poplatníky daně z příjmů v zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů;
  • pro plátce DPH v  zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Majetková struktura je v podniku tvořena jednotlivými druhy majetku, které od sebe odlišují následující znaky (Žídková, 2011):

  • původ – to, jaký má majetek původ (biologický, mechanický, finanční) předurčuje vznik hodnoty majetku a zajištění její reprodukce.
  • funkčnost - stroje, budovy, dopravní prostředky, materiál, peněžní hotovost apod.
  • místo působení ve sféře oběhu – v jakých fázích výroby, směny, rozdělování majetek působí;
  • doba upotřebitelnosti - dlouhodobý majetek (např. budova, stroj) a krátkodobý majetek (peněžní hotovost, materiál, náhradní díly apod.).

Majetek může v podniku vykazovat hodnotu věcnou (užitnou/fyzický stav) (tj. má podobu, účel použití, kapacitu …) nebo hodnotu peněžní (na jeho pořízení byly vynaloženy peněžní prostředky, nebo přímo představuje peněžní prostředky). Je tedy velmi důležité sledovat stav těchto dvou hodnot a změny stavu, které nastávají v důsledku využívání majetku pro podnikání.

Evidence stavu a pohybu/využívání majetku je ve finančním účetnictví zajištěna prostřednictvím syntetických a analytických účtů a účetního výkazu rozvaha.

Rozvaha poskytuje písemný přehled o majetku (aktivech) a zdrojích jeho financování (pasivech). Má podobu dvoustranné tabulky/účtu, kdy na levé straně jsou zachyceny konkrétní složky majetku podniku (aktiva) a na pravé straně kapitálové zdroje (pasiva). Jednotlivé složky rozvahy jsou označovány jako rozvahové položky, uváděné peněžní částky se pak označují jako rozvahové stavy. Formálně správně sestavená rozvaha musí splňovat základní bilanční rovnici - tzn. součet aktiv se musí rovnat součtu pasiv. Majetek je v rozvaze členěn do dvou skupin:

  • dlouhodobý majetek (nebo také stálá/fixní aktiva)
  • oběžný majetek (oběžná aktiva)

Podrobnou strukturu rozvahy, platnou pro účetní závěrku v roce 2016, uvádí následující obrázek: